Všechno má cenu. Třeba zkusit nové věci. Bez předsudků. A jak je to také ve Čtyřech dohodách - neberte si nic osobně a nevytvářejte si žádné domněnky...
Život je jedna velká zkouška. Což se takhle postavit do metra a - třeba rozdávat letáčky. Zvláštní pocit. Většina Vás míjí, nepodívá se, samé zamračené tváře i když vy se usmíváte. Prostě, jako byste ani nebyli. Tak jste tady? Ano. Každý sám za sebe. A navíc se určitě najde alespoň jeden člověk v metru, který s vámi prohodí řeč. A to už jste dva s otevřenýma očima a navíc naladěni na stejné vlně.
Tak zkusme být více tolerantní k těm, kteří právě teď vidí nebo slyší něco jiného, nebo nevidí a neslyší. Třeba i házejme perly jako v následujícím příspěvku. Vše je jen naše a jejich volba.
Joshua Bell aneb Když bohové hrají v metru
Poznají fenomenálního světového houslistu cestující v ranní dopravní špičce washingtonského metra? Nebo ho budou mít ctihodní občané za dalšího obyčejného muzikanta, který obtěžuje vrzáním na housle?
Joshua Bell (44): zřejmě nejslavnější americký houslista současnosti. Hostující profesor Královské akademie hudby v Londýně. Někdejší zázračný chlapec, který začal hrát na housle už ve čtyřech letech a ve čtrnácti vystupoval jako sólista s philadelphským orchestrem v newyorské Carnegie Hall. Nositel ceny Grammy. „Hraje jako Bůh!“ řekl o něm skladatel John Corigliano, když přebíral svého Oscara za sountrack k filmu Krvavé housle (The Red Violin), v němž Joshua nahrál sólový part.
Atraktivní po všech stránkách
Joshua Bell má vše, co může přitáhnout pozornost: neuvěřitelný talent, fenomenální úspěch, peníze, mládí... Magazín People ho dokonce zařadil mezi 50 nejkrásnějších lidí světa. Nemluvě o tom, že není ženatý... V metru bude hrát na stradivárky z roku 1713, jejichž cena se odhaduje na 4 miliony dolarů. Vybral si mistrovské skladby, které patří do katedrál a na pódia koncertních sálů: Chaconne Johanna Sebastiana Bacha (jednu z nejkrásnějších houslových skladeb a snad nejtěžší vůbec), Ave Maria od Franze Schuberta, Estrellitu Manuela Ponceho, hravou kantátu Julese Masseneta, Bachovu gavottu a na závěr opět Chaconne. Poznají běžní lidé génia? Ocení nesmrtelnou krásu hudby?
Hra začíná...
Je krátce před osmou, chladné lednové ráno. Na stanici L'Enfant Plaza u zdi poblíž odpadkového koše otevírá nenápadný, ale vysoký a hezký muž v džínách, tričku s dlouhým rukávem a v kšiltovce houslový futrál. Do krabice u svých nohou hodí pár drobných a začíná hrát. V dalších 43 minutách provede šest klasických skladeb způsobem, který mu u hudebních kritiků vysloužil přezdívku moderní Paganini. Akustika metra je překvapivě dobrá. Housle se smějí, pláčou a zpívají: extatické, zarmoucené, naléhavé, zamilované, flirtující, kárající, hravé, triumfující, skvostné. Kolem spěchají „bílé límečky“: úředníci, účetní, manažeři, počítačoví experti. Zastaví se a budou poslouchat? Uvědomí si, že se stali svědky zázraku?
Jediný živý ve městě duchů
Virtuos hraje. Lidé proudí okolo: nevidící, neslyšící, neteční. Jako duchové. Joshua Bell se svým prožíváním hudby mezi nimi působí jako jediný živý. Během 43 minut prošlo záběrem skryté kamery 1097 lidí. Jen sedm z nich se zastavilo, aby poslouchali. Jen jeden muž si uvědomil, že má tu čest setkat se tváří v tvář se špičkovým virtuosem. Jen jedna žena poznala, že je jde o Joshuu Bella... Do krabice u jeho nohou přispělo 27 lidí. Houslista si za celou dobu vydělal 32.17 dolarů. (Tři dny předtím hrál v bostonské státní symfonické koncertní síni, kde se za dobré místo platí 100 dolarů. Byla nabitá.)
„Byl to divný pocit, ti lidé byli... ehm... ignorovali mě,“ zaskočenému mistrovi jdou ta slova těžko z úst.. „Na koncertu mě naštve, jen když si někdo odkašle nebo mu zazvoní mobil. Tady si nevšimli, ani že jsem začal hrát, ani že jsem skončil.“ A to měl ještě štěstí - dáma, která kousek vedle něj leštila boty, už párkrát zavolala na potulné muzikanty policii, když jí velkým rámusem kazili kšefty. Chystala se k tomu i tentokrát, ale pak si všimla, že jde o pěkného mladíka, a tak byla shovívavá. Když jí reportér později prozradil, o koho šlo, jen pokrčila rameny: „Právě na tom místě, kde hrál, zemřel před několika lety bezdomovec. Prostě si lehl na zem a umřel. Lidé chodili okolo a nikdo se ani nezastavil, ani nezpomalil, aby se podíval, jestli nemůže pomoci...“
Co je to za město?
Až u posledního Chaconne přišel kulturní hrdina dne: John Picarello, malý, lysý mužík. Zastavil se a bez pohnutí vyslechl celou závěrečnou skladbu. On jediný si také muzikanta z metra ten den odpoledne na dotaz reportéra ihned vybavil: „Byl to špičkový houslista. Nikdy jsem neslyšel nikoho jeho kalibru. Byl technicky precizní, s vynikajícím frázováním. A měl skvělé housle s krásným, plným zvukem. Poslouchal jsem ho raději zdálky, nechtěl jsem být dotěrný. Byl to neuvěřitelný start do nového dne.“ John Picarello ovšem studoval hru na housle. A je Bellovým fandou, jen ho z dálky nepoznal.
Umění bez rámu?
zdroj: Perly před snídaní, Gen Weingarten, Washington Post
Podívejte se na Bellův výstup objektivem skryté kamery! :
šem
Co se ve washingtonském metru opravdu stalo? Jak je možné, že nemáme čas se zastavit ani pár minut a naslouchat jednomu z nejlepších muzikantů planety, když hraje tu nejkrásnější hudbu, která kdy byla napsána? Autor reportáže hledal odpovědi hledal odpovědi u filozofů i vzdělaných teoretiků umění. K žádnému závěru však nedokázal dojít. Snad proto nazval svou reportáž Perly před snídaní...
Jediný člověk, kterému se to podařilo, byla Stacy Furukawa, paní středního věku obtěžkaná igelitovými taškami. Před třemi týdny viděla virtuosa shodou okolností na koncertu pro veřejnost. „Byla to nejvíce udivující věc, kterou jsem ve Washingtonu zažila,“ přiznává, „Joshua Bell hrál v ranní dopravní špičce v metru a lidé se ani nezastavili, ani se na něj nepodívali. Někteří mu dokonce hodili čtvrťák! Čtvrťák! To je šílené. V jakém městě to žiju, když se může tohle přihodit?“
